Po dlouhý době jsem začala psát zase něco úplně jiného. Teprve 1. kapitola. Ale jak se říká, největší můza a inspirace je v noci, okolo 1 hodiny, takže i já musím v tuto dobu vložit ňejakou tu povídku, že?:-)
Žánr: samozřejmě fantasy (i když se to tak ze začátku nezdá:-)
Žánr: samozřejmě fantasy (i když se to tak ze začátku nezdá:-)
Na její bosé nožky jemně dopadali dešťové kapky. Nevadilo jí to. Naopak, měla to ráda, ten pocit, svěží a uklidňující. Dělávala to často. A nyní, při tom rozkošném jarním deštíku také. Sedla si jako už několikrát předtím na kraj úzké terasy, byla před deštěm schovaná, ale její bosé nožky letmo vykukovaly ven.
Seděla takto dlouho. Déšť postupně sílil a stával se neúnosným. Povzdechla si, nic nevydrží dlouho, ani tento krásný pocit, pomyslela si nešťastně.
Přešla přes práh a vstoupila do malého příbytku, který sice nevypadal nijak zvlášť bohatě, ale voněl sušenými bylinami a čistotou.
"Už jsi zpátky?" přivítal ji hrubý hlas.
"Ano," hlesla poddajně a šla rovnou do malé komůrky opodál, která byla celým jejím životem, jejím královstvím. Sedla si na úhledně ustlanou postel a vyčkávala.
Zanedlouho se ozval křik. Hrubý hlas statného muže promlouval skrz stěnu a volal její jméno.
"Adryo!" Ty špíno nečistá!
Adrya zavřela oči. Nadále poklidně seděla, bez hnutí. Z jejího zavřeného oka se protlačila slza a díky gravitaci se vydala po spanilém obličeji směrem dolů.¨
Dveře se prudce rozletěli, práskli o stěnu a prudký náraz je vymrštil zpátky. Ve dveřích stál robustní, na pohled nevrlý muž, kterému vzteky odletovali od úst spršky slin.
"Adryo! Copak neslyšíš!" okřikl ji. "Opovaž se ještě někdy jít ven bosá! Všude si nechala mokré stopy, ty špíno!"
Vzhlédla. "Tomine, já, já to uklidím." Po tváři se jí kutáleli kapky slz, ale Tomina to zřejmě nijak neobměkčovalo. "Tak dělej, ty kůže líná, nebo budeš po žebrotě!" práskl zchátralými dveřmi a byl pryč.
Adrya vstala. Její pohled zůstal na jediném obrázku v místnůstce. Obraz její matky se na ni vesele usmíval a vždy ji dodal alespoň trochu optimizmu. Nyní ale nikoliv. Přešla na druhou stranu pokoje, vzala kýbl s vodou, starý hadr a vyšla na úzkou chodbičku, kde opravdu na zemi zůstaly její stopy. Letmo to setřela a spěchala se zase schovat do komory.
"Táhni, ty kůže líná." Ozvalo se jí ještě za zády. "A už raději nevylejzej!"
Druhý den ráno…..
Probrala se svěží a s radostnou náladou. Zdál se ji velmi inspirativní sen. Vyrojil se ji v hlavě dokonce i zárodek plánu….
Teď ho jenom uskutečnit….
Hned k ránu, co vstala, si vzala nějaké peníze a šla do blízké vesničky na trh. Svému nahněvanému otčímovi to sdělila jen krátce a než se stačil vynadávat, byla pryč.
Ale do vesnice vůbec nešla. Hned na rozcestí se dala opačným směrem, tam, kam ukazatel hlásil Valion. Pět mil vzdálený Valion bylo hlavní město v tomto království, město učených, moudrých a prý i velmi vlídných lidí, to pravé místo pro Adryu.
"Pět mil," pomyslela si v duchu, "ale já to prostě musím zvládnout, už jsem se jednou rozhodla, nemůžu se už vrátit zpět!" tok jejích myšlenek přerušil drnčící povoz, který zrovna jel okolo. Pěkně vyhlížející kočár tažený dvěma zřejmě vyšlechtěnými koňmi prudce zastavil několik metrů před ní.
Dvířka se otevřela a vystoupil pěkně vypadající mládenec a dokonce i dobře oblečený.
"Co dělá tak spanilá dívka sama na staré prašné cestě?" otázal se cizinec.
Adrya se začervenala, roky strávené s tím hrubiánem ji naučili, že se k ní nikdy nikdo nechoval moc vlídně. Tohle byla příjemná změna. Navíc ten mladík ji nečím okouzlil, vypadal jako někdo, komu byste bez váhání svěřili vlastní život.
"Jsem na cestě do Valionu, do města moudrých."
"Valion je odsuď na pět mil," podivil se, "To nemůžeš nikdy ujít."
Adrya to samé moc dobře věděla.
"Jestli chceš, nastup." nabídnul jí, "Cestuji sám a v dobré společnosti mi cesta rychleji uteče."
Nezbývalo nic jiného. Vlezla do kočáru, posadila se na sedadlo s červeného sametu, dveře se zavřeli a povoz se znovu kodrcavě rozjel.....








wow, chci pokračování!!! =0)