close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

2. Kapitola - Seznámení

27. června 2007 v 16:28 | Cirilla Riannon |  Veretův podivuhodný sen
Takže další kapitolka proslulého Vereta, v požádí teprve druhá..... Není báječné, že na to nemusíte vůbec čekat???? Jelikož už je to dávno napsané a já to jen přehazuji ze svého druhého blogu sem.

"Já? No víš, já sem tak trochu patřím." Pohlédla mu zpříma do očí. "Máme to prostě v rodině."
"V rodině?" nechápal Veret.
"Ehm, asi bych ti to měla vysvětlit, co. Víš můj taťka je strážcem této brány. Každá brána musí mít svého strážce, to je přece jasné."
"No, ani bych neřekl, já se v tom moc nevyznám. Jsem tu totiž prvně."
"Prvně?" dlouze se zamyslela. "Ale já myslela, že každý z této země už někdy prošel Snovou bránou."
"No, já nejsem tak úplně odsuď," odvětil Veret.
"Nedělej si legraci, odkud bys tak asi byl? Docela pochybuji, že si nějaký ufon z jiné planety." Hlasitě se zasmála. Její smích Vereta řezal do uší. Začínal se cítit hloupě. Nějaká cizí holka se mu tu vysmívala do očí a on ani nechápal proč. S tím se musí něco udělat.
"Nevím, jak sem se sem dostal, ale určitě nepocházím z tohoto světa."
"Měla bych se na to zeptat tatínka, on ví o těhlech věcech všechno. Je to přece strážce, a ti jsou vždycky hodně vzdělaní." Prohlásila zamyšleně.
"Heleď, jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se konečně Veret.
"Já jsem Sila. Jméno mám po mamince, víš. Zemřela už dávno."
"To je mi vážně líto. Já se jmenuji Veret."
"Hmmm, to vážně není zdejší jméno, asi mluvíš pravdu. Půjdeme tedy za mým otcem, ale musím tě upozornit, že cesta je dlouhá."
"To nevadí, stejně nemám kam jít," řekl Veret "ale jak se odtud vlastně dostaneme?"
V duchu doufal, že co nejrychleji, tohle místo mu vážně nahánělo hrůzu. Uvědomil si, že vlastně ani neví, jak Sila vypadá, přes neproniknutelnou tmu nebylo vidět ani na krok.
"Neboj, já jsem tu právě od toho, abych zbloudilé duše vyvedla zpět na denní světlo. Taťka mě tím pověřil, víš. Chtěla sem být užitečná, ale už sem asi nikdy nevlezu. Tohle místo je tak skličující. Když jsem tu dlouho sama, chce se mi plakat."
"To se ti tedy nedivím," prohlásil Veret "já jsem tu teprve chvíli a cítím se strašně."
"Tak tedy půjdeme. Musíš mi podat ruku."
K Veretovi se natáhla útlá bílá ručka. Jelikož ji neviděl, chvíli mu trvalo než ji šátrajícím pohybem vypátral. Jeho ruku obepnuly úzké prsty a najednou to ucítil. Takové trhnutí a jakoby závan čerstvého vzduchu. Otevřel oči. Už nebyl v temnotě, kolem něho jasně zářili sluneční paprsky a čerstvý vzduch mu jemně pročesával vlasy.
"Jak se cítíš?" ozvalo se někde za ním.
Ohlédl se. Za ním stála velmi zajímavá dívka. Její blond vlasy jí splývaly až do pasu, ale to bylo v pořádku. Zajímavé byli její oči. Velké a černé. Kontrastovaly z blond vlasy a její bílou kůží. Ty oči byly přímo uhrančivé. Když se na ní lépe zahleděl, uvědomil si, že je velmi útlé postavy, chvíli mu připadala až moc kostnatá. Při pohledu na ni si opravdu uvědomil, že už stoprocentně není ve svém světě. Trochu mu připomínala vílu z pohádky. Přemýšlel jestli zlou nebo dobrou.
"Silo? Jsi to ty?" otázal se nejistě Veret.
"A kdo by to asi měl jiný být, ty hlupáčku" zasmála se Sila.
"To nic, jen jsem ještě někoho takového neviděl."
"No, ty taky nevypadáš moc normálně. Aspoň na zdejší poměry ne," Smála se, "ten tvůj župan je vážně úžasný. Měl by ses urychleně převléknout, nebo schytáš ve městě posměch."
Ten už jsem schytal od tebe, pomyslel si naštvaně Veret.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama