Mno, takže 3. Kapitola, není co dodávat.... Docela by mě zajímalo, jestli se mezi vámi najde třeba už nějaký ten Veretofil? :-)
Na chvíli se posadili na velký kámen, který stál opodál. Byli na nějaké pasece, která vypadala, že je hluboce ztracená v temném lese. Opravdu jako místo z pohádky. Kolem dokola se tyčili jen mohutné prastaré stromy, voněla zde míza a lesní porost. Vůně to byla vskutku omamná, až se mu z ní trochu zatočila hlava.
"Silo…" promluvil na ní konečně, "kde to vlastně jsme?"
Obrátila se k němu. Chvíli vypadala zamyšleně, jakoby sama nevěděla, kde se ocitli.
"No víš….." zakoktala se, "já vlastně nikdy pořádně nevím kde jsem…."
Veret strnul, dlouze se na ní podíval, do těch podivných očí a uvědomil si, že nelže, že se nejspíš opravdu ztratili.
"To je největší problém s procházením Snovou bránou," vysvětlovala, "nikdy totiž přesně nevíš, kam tě to hodí. Popravdě, můžeme být naprosto kdekoliv v království.
"V království?" To si snad dělá srandu, pomysle si Veret. Království. Pane Bože, já jsem asi opravdu v pohádce. Už mu z toho šla hlava kolem.
"No jistě, to si nikdy neslyšel o království Lilie?" zeptala se Sila.
"Ehm…už jsem ti přece říkal, že jsem opravdu z daleka."
"Promiň, nějak si na to nemohu zvyknout," omlouvala se, "ale naše království je vskutku velké. Nejdřív bychom asi měli najít nějakou hlavní cestu, třeba potom dojdeme do města."
Hrůza, pomyslel si Veret, budeme bloudit lesem, a já jsem jenom v županu. Nic horšího se mi snad nemohlo stát.
"Měli bychom už vyrazit," přerušila tok jeho myšlenek, "jinak půjdeme i za tmy. A to opravdu nedoporučuji."
Šli přímo doprava, Sila usoudila, že tento směr je nejlepší, ale k Veretově znepokojení nechtěla vysvětlit proč. Razili si cestu hustým porostem a křovím, bodláčím a vším, přes co byste obvykle nikdy nešli. Asi po hodině úmorného se prosekávání křovinami se Veret zastavil.
"Proč stojíš?" zeptala se nakvašeně Sila "Musíme jít dál, tak honem, blokuješ mi cestu!"
Veret stál a nehýbal se. Jeho župan byl naprosto rozervaný a špinavý. Vlasy měl plné bodláků a trávy. Obličej měl na některých místech dost poškrábaný a v jeho pohledu se zračila nenávist.
"Tohle nemá cenu!" rozkřikl se konečně, "Celou cestu do mě jenom ryješ a stejně to nemá výsledek! Na žádnou cestu takhle nikdy nenarazíme!
Podíval se na Silu. Ona vypadla stále svěží, krásně, a co bylo překvapivé, na jejích čistě bílých šatech nebyl ani flíček. Vypadla snad ještě lépe než před onou hroznou výpravou.
"Jak to, panebože, děláš?" nechápal Veret, "Jak to, že ti cesta vůbec neuškodila?"
Pohlédla na něj, ale mlčela. Dlouhou dobu bylo ticho.
"Víš Verete, tady jsou lidé jiní než u vás. Jsme z úplně rozdílných světů. To co je u vás nemožné, je tady na denním pořádku a naopak." řekla Sila.
"Má pra pra pra babička byla víla a děda, který se do ní zamiloval byl lesní duch," vysvětlovala, "nesu jejich gen, víš, takže mám les v krvi. Nikdy mě nemůže uškodit, jsem pod jeho ochranou."
Veret se zamyslel. Víla, lesní duch, lesní gen - začínal v tom všem mít pěkný guláš.
"No, to se tedy opravdu máš," řekl jí, "ale já žádný lesní gen nemám a tuhle cestu už dál prostě nevydržím. Omlouvám se, že jsem na tebe křičel, ale musíme vymyslet něco jiného, musí být přece i jiná cesta."







