Znovu další kapitolka, nese název "Temní páni z hradu pod horami"... To to sem házím teda šupem, co? Sama se divím, ale mě se vážně nechce spát :-)
Sotva rozlepila oči, uhodila ji do nosu vlna silného zápachu. Zatuchlý puch se tu musel vznášet už několik dní. Všechno kolem bylo trochu rozmazané a hlava ji hrozně bolela. Snažila se zaostřit, ale nic nepomáhalo, zrak se jí ne a ne srovnat. Srdce ji splašeně bilo a měla pocit, že se v životě tak nebála jako teď, ani tenkrát, když ji Tomin mlátil a vyhrožoval ji.
Šátrajícím pohybem ruky se alespoň trochu snažila prohledat své okolí. Po chvíli něco nahmatala, snažila se to svým dotykem rozeznat, něco jako dlouhá tyč? Prohledávala dál, a pak ji to došlo, ty dlouhé tyče byli všude kolem ní, byla v kleci!
****
Kerdete! Můj synu, myslel jsem, že jsi chytřejší. Ale zavléct sem cizí dívku, o které vůbec nic nevíš není tvůj nejchytřejší tah!"
Kerdet sklonil hlavu, aby se svému otci nemusel podívat do tváře.
"Ano otče," kýval poddajně. "Ale já si prostě nemohl pomoci, byla tak spanilá, líbezná," Zasnil se a tupým pohledem stále mířil k podlaze, "tak,tak nevinná!" vykřikl najednou.
"Kerdete!" okřikl ho otec. "Kolikrát jsem ti už říkal, že se nespíš ženami nechat pohltit!"
"Ano. Ale…"
"Žádné ale!" rozkřikl se znovu otec. "Co když je nějak důležitá, nebo ji prostě někdo bude hledat! Co potom?! To tě nenapadlo, že?! Myslíš jen na to jedno!"
V Kerdetově tváři se objevil slastný výraz. "Tady ji ale nikdo nikdy nenajde, otče."
I přes všechnu svoji úctu k otci se začal smát. Jeho smích obsahoval všechny jeho pocity: zlobu, krutost, vášeň i chtíč…
****
Plakala. Co teď budu jen dělat, mlátila se do hlavy. Já hloupá! Proč jen jsem do toho kočáru lezla. Hloupá, hloupá, hloupá! Byla těsně skrčená u jedné ze stěn klece, schoulila se téměř do klubíčka a dál plakala nad svým krutým osudem.
****
Kroky se rozléhaly po staré kamenné chodbě. Byli čím dál tím blíž. S každým krokem se Adrya bála víc. Někdo k ní šel, a ona tušila, kdo to bude…
…Zavřela oči. Pevně. Zatnula zuby a její tělo se chvělo v křeči. Kroky po chvíli ustaly. Slyšela však něco mnohem horšího, silný chroptavý dech přímo u jejího levého ucha.
"Neboj se, má milá," sípal jí do ucha. "Všechno bude v pořádku…"
Otevřela oči. Sebrala veškerou svojí zbývající odvahu a otočila se přímo na Kerdeta.
Její přímé jednání ho mírně vyděsilo, nečekal to. Ale na druhou stranu mu to ani moc nevadilo, třeba si sní užije o to více zábavy, když bude trošičku vzpurná.
Ze svého kabátce vytáhl starý klíč a zamířil si to rovnou ke dveřím klece, vsunul ho do zámku a dvířka se s vrznutím otevřela.
Tohle je má jediná šance, napadlo ji ihned. Musím jí využít, musím se zachránit. Nedostane mne! Rychlým pohybem se vymrštila ze sedu, zrak se jí už před hodnou chvíli zcela navrátil a tak nyní měla i celkem slušnou rovnováhu a koordinaci. Na druhou stranu Kerdet, který si předtím docela přihnul, kvůli svému rozhovoru s otcem, nebyl v té pravé kondici na boj s odhodlanou ženou, které jde o přežití. Adrya jedním švihem byla na nohou a už se vrhla na Kerdeta. Jedna rána na citlivé místo ho zcela jistě dostala do kolen a Adrya se mrštně protáhla škvírou v otevřených dveřích. Klíč, který ještě pořád vězel v zámku rychle obrátila a zamkla tak svého protivníka v jeho vlastním vězení. Jeho křik slyšela ještě dlouhou dobu, když běžela temnou chodbou do neznáma.
****
Ale Adrya nevěděla, že na hradě nebyl jenom Kerdet a ona, vlastně vůbec nevěděla, že je na nějakém hradě. Ale Kerdetův křik zaslechl i někdo jiný, nežli Adrya a ten dotyčný bohužel vůbec nebyl jejím přítelem…








Tak kde vázne pokračování? Já chci Kerdeta!!!