4. srpna 2007 v 2:52 | Cirilla Riannon
|
Je tu další kapitolka o Oliverovi, mno, možná že vás následující děj překvapí, asi je mi jasný, že to jste nečekali. Ale žel, i tak by se to mohl stát.
Jakmile ho letax přenesl do jeho vlastního krbu, šel Wood ihned nahoru do svého pokoje, přistoupil k psacímu stolu, na kterém se valili haldy pergamenů a lahviček inkoustu. Zatlučenými okny sem neproudil naprosto žádný vzduch, ale to Oliverovy zjevně nevadilo. Wood jediným pohybem ruky všechno mrštil na zem, aby si vyklidil psací plochu. Zvuk rozbíjejícího se skla, které pocházelo z nádobek na inkoust ho nijak nevyvedl z míry. Sedl si a jedním pohybem se sehnul pro jeden list pergamenu, kterých byla plná podlaha. Namočil si brk a začal psát…
Pane, všechno vypadá velmi přívětivě. Dnes jsem se sním dokonce setkal. Vše vychází přesně podle plánu. Váš věrný služebník, Oliver Wood.
Zamyslel se, jestli by neměl napsat něco víc, ale pak raději stočil pergamen, zavázal ho a přikurtoval k noze černé sovy, která seděla na bidýlku nad stolem. Černé jako smrt.
Poté co sova odletěla, sedl si Wood na postel a přemýšlel o uplynulém dnu.
Vše jde podle plánu, vše mu hraje do karet. A co na tom je nejlepší, nikdo nemá ani trošičku podezření. Kdo by taky podezíral Olivera Wooda, zasmál se. Pak začal ale přemýšlet i o jiných věcech, o lidech se kterými se dnes setkal a vzpomněl si na ni. Celý den ze mě nespustila oči, tím sem si jist. Když si na to vzpomněl, polila ho vlna horka, věděl, že tohle je něco víc než jen pouhé poblouznění. Vzpomněl si na její smích a na její něžné broukání. Miloval to, miloval to jak je jiná. Přesně to čím se odlišuje od ostatních, její vkus, její názory, vše bylo tak neotřelé. Krásné. Hleděl tupým pohledem do zdi a snil. Na jeho tváři se rozléval slastný výraz, přesně takový, jaký pán zla naprosto neuznává.
Den plynul dále a už se téměř začalo stmívat. Wood přišel z ministerské prohlídky o něco později než obvykle, unavený jako vždy. Ale co, to co dělám je velice prospěšné našemu účelu, pomyslel si. Šel se nahoru převléct, aby mohl konečně ulehnout ke spánku. Svlékl se, a začal rovnat oblečení do velké dřevěné skříně. Na posteli ještě pořád leželo to, co měl odpoledne v Doupěti. Rychle to sebral a chtěl to hodit do skříně k ostatnímu šatstvu, ale pak si všimnul, že z kapsy něco vypadlo. Zamyslel se, nepamatoval si, že by si kdy něco dával do kapsy, a už vůbec něco, co vypadalo jako dopis. Zvednul to a sedl si s tím na postel. Byl to kousek přeloženého pergamenu na kterém bylo téměř nečitelně napsané následující:
Píšu to ve spěchu, tak se nelekej toho písma. Olivere, určitě sis všiml, že jsem k sobě dnes měli velice blízko. Ehm, chtěla bych se s tebou setkat. O samotě. Prosím neodmítej mě, a jestli si dnes měl stejné pocity jako já, tak přijď zítra v osm hodin k Děravému kotli, budu tě tam čekat. Lenka.
PS: Dnes ti to opravdu moc slušelo.
Na okraji pergamenu byla namalovaná srdíčka a úplně dole se na Wooda dokonce usmíval velký smajlík. Prostě zvláštní, přesně to na Lence miloval.
Byl naprosto vyvedený z míry, ale na druhou stranu ho to náramně těšilo. Cítí to samé co já. A chce se semnou setkat, už zítra. Zítra! Musela mu to dát do kapsy, když seděli u stolu, nebo, napadlo ho, když mě objímala. Usmál se. Hupsnul do postele a snažil se co nejrychleji usnout, jelikož se už nemohl dočkat své vyvolené. Za pár minut skutečně tvrdě usnul. Neprobudil ho ani nářek nemocné matky ve vedlejším pokoji.
Skvěle! Ciri, dobrá práce..... Oliver a Lenka... těšim se na další vývoj....=)